Zerstört. Zerbrochen. Genauso wie eine Scherbe, die einsam auf dem Boden liegt, die keine andere Zukunft vor sich hat, als wehzutun. Am meisten verletzt sie die Vögel, die kommen, um die Freiheit und Hoffnung in ihr Leben zu bringen. Sie weint, aber niemand kann sie hören, weil niemand erwartet, das sie Gefühle hat, das sie zweifelt und das sie Hilfe braucht. Irgendwie liegt sie hier, wo sie einmal verlassen wurde. Die Vorübergehenden sehen sie an und sagen: „Schau mal, wie sie die Sonnenstrahlen widerspiegelt.“ Und sie lächeln sich und gehen weiter. Und die Scherbe bleibt da. Wer hebt sie auf?
Zničená. Rozbitá. Přesně jako střepina, která osamoceně leží na zemi, která před sebou nemá žádnou jinou budoucnost, než působit bolest, ubližovat svému okolí. Ze všeho nejčastěji zraňuje ptáky, kteří přilétají, aby jí do života vnesli trochu svobody a naděje. Střepina pláče, ale nikdo ji neslyší, protože nikdo ani nečeká, že i ona má pocity, že i ona pochybuje a že i ona potřebuje pomoct. Prostě tu leží, tady, kde ji kdysi někdo zahodil a opustil. Kolemjdoucí si ji prohlíží a říkají: „Podívejte se, jak odráží sluneční paprsky.“ Pousmějí se a jdou zase dál. A střepina tu zůstává. Kdo ji sebere?
Už dlouho jsem nenapsala žádné drabble. Ale včera jsem se šla projít se psem, vyfotila jsem pár podzimních květin, šípky a hrušky… A pak jsem viděla tyhle střepy přimíchané do zdiva. Proti ptákům, aby si na zeď nesedali, předpokládám. V kontrastu s košatým stromem za těmi kousky skla jsem spatřovala metaforu čehosi. Snad života samého, snad sebe samé. Možná se vám to zdá divné. Neberte to příliš vážně, i když zamyslet se nad tím taky můžete.
Budu ráda, když mi napíšete, jestli se někdy cítíte jako střepy. Nebo jako cokoliv jiného. (S)mějte se, pokud to dovedete. 🙂
Turtlelike Blog 
Jako střep jsem se nikdy necítila, spíš mám občas pocit, že mám střepy v hlavě.
LikeLike
❤ nadhera, naprosta, kez bych umela psat nemecky tak poeticky jako ty
LikeLike
Kéž bych uměla psát německy tak odborně jako ty! 😀 Děkuji. ♥
LikeLike
A bolí to?
LikeLike
Moc pěkné drabble, dokonce i ta němčina vypadá celkem pěkně (soudit mohu zatím bohužel pouze z hlediska vizuálního). Jsem ráda, že jsi napsala drabble. Málem bych na tenhle útvar zapomněla, a to jsem ho dřív psala tak ráda. Docela mě překvapuje, že jsi v té střepině viděla zrovna sama sebe. Nesoudím to, jen mě to překvapilo, nenapadlo by mě, že se zhlédneš v něčem tak smutným. Tak se nad tím teď zamýšlím. Tyhle smutný, rozbitý, opuštěný věci jsou občas nečekaně pěkný.
LikeLike
Ježkovy voči, tak za to tě obdivuju. Že je to hezké v češtině, to je jedna věc, ale převádět to do němčiny… já v ní momentálně spíš plavu, takže k tomuhle fakt vzhlížím :DJinak já sama se – naštěstí – jako střepina necítím a doufám, že to tak na čas i zůstane 🙂
LikeLike
No jo, asi se ti můj život zdá natolik růžový, že se rozbít taky nemůžu. Popravdě se trochu stydím, protože mám pocit, že v porovnání s jinými lidmi bych se neměla nikdy cítit mizerně. Holt někdy tomu nejde zabránit. 🙂
LikeLike
Vlastně jsem to psala nejdřív v němčině a až pak jsem to překládala do češtiny. 😀 Neboj, s němčinou se to srovná, taky mi ve škole až tolik nejde. 😀
LikeLike
Nádherná fotka i text k ní. Nepřemýšlíš o tom, že svoje texty klidně i vydáš?! Píšeš fakt skvěle! á neumím zakombinovat do textu takové to poetično a tobě to jde výborně…!Myslím, že jako střepina se občas cítí každý… Respektive mám z minulosti pár \”říznutí\”, který mě jako střepinu občas nutí si připadat… 🙂 Ale člověk se s tím učí žít a posiluje ho to… Snad to posílí i tu střepinu…:-( 🙂
LikeLike
Moc děkuji za komentář! ♥ Myslím, že vydání čehokoliv je ještě hoodně daleko. 🙂
LikeLike