Určena k přednesu, avšak nikdy nepřednesena. Pro O. (Napsáno v den, kdy jsme četli Wolkera, byli na únikovce a léčili horečky.)
Rudé růže, rty rozpraskané
Wolkerovy verše v pražských uličkách
Raději snít, než vědět, co se stane
Než nechat lásku chodit po špičkách
Večery ve třech, co s romantikou
Krchovského na city rozbouřené!
Řekni mi, co s beznadějí tichou,
Co s tím vším, co do srdce se žene.
Ráno jen se sebou – a s ranami
Čím déle čekáš, tím víc krvácejí
Zatímco píšeš mi vyznání
Přemýšlím, co s tichou beznadějí.
Krchovského na rozbouřené city
A do pražských ulic Wolkera
Třeba ti dojde, že v mých očích skryty
Jsou starosti a chybí důvěra.
Hrnky s čajem a cukru lžičky čtyři
O bezbolestných dnech si nechat zdát
Jsem pampeliška, jen rozfoukej mé chmýří
Stalo se… teď nechme to jít spát.
Moji milí čtenáři. Ráda bych napsala tolik slov, ale žádná nejsou správná. Ráda bych psala o svém životě, ale jednak jsou ty problémky takové příliš bolavé a příliš osobní, než abych je vystavovala takto veřejně… A druhak mám pocit, že teď není správná doba na nějaké srdceryvné řešení osobních či vztahových krizí. Válka na Ukrajině, kterou jsme s Modrým s napětím čekali už dlouho, nás stejně nakonec šokovala tak jako celý svět. Ani po týdnu nejsme úplně schopni přestat na to myslet a cítit úzkost. Poslali jsme nějaké peníze, ale je to taková úlitba, problém to nijak neumenšuje. Nicméně… život jde dál. Bohužel, bohudík – nezastavily se mé problémy se sebevědomím, nepřestalo mě bolet srdce ze všech těch bláznivin, co jsem za poslední půl rok prožila, nesnížilo se množství práce, která mě čeká… A tak. Takže se snažím to zvládnout. Všichni se snažíme. Mám pocit, že každý, s kým v poslední době mluvím, se vším strašně bojuje (s prací, se vztahy, s dobrou náladou), a je tak víc než kdy jindy důležité vzájemně se podpořit a říct si, že to bude dobrý. I když je to možná naivní a příliš optimistické. Bude to dobrý.
Mějte se krásně, držím vám všem palce na vašich životních cestách, a přeji v rámci možností co nejklidnější spaní a co nejmenší paralýzu, ať už způsobenou strachem či jinými psychickými problémy. Kopf hoch! ❤
Turtlelike Blog 
Jako bys mi mluvila z duše. Smutek, bolest, boje… jen čekám na jaro, kdy to vše alespoň trochu překryje slunce a barevné kvítí.
LikeLiked by 1 person
Ty dojmy z Wolkera by mě celkem zajímaly. To je taky moje mládí (: (:
LikeLiked by 1 person
No, skromné porovnání Hosta do domu a Těžké hodiny vyvolává otázky, kdy Wolker přestal věřit v Boha a vidět ve světě i dobro a kdy začal všechno krásné doprovázet připomínkami o sociální nespravedlnosti a tak… 😀
LikeLike
No mám pocit, že on nějak v tom samém roce, přesně mezi těmito dvěma sbírkami opustil církev a vstoupil do KSČ 🙂 tedy alespoň to jsem kdysi dávno vypátrala. Je to vtipný, přesně na tohle téma (tento přelom) jsem před pár lety psala ten svůj nikým nepochopenej elaborát – kontrast jeho básní s náboženskými motivy a těch s motivy politickými, případně jejich průnikové období
LikeLike
Básník, jenž miloval svět… to je přesně to první, co mě napadlo, když jsem Wolkrovo jméno četla. Myslím si, že jsi ho vybrala opravdu příhodně. Jestli nám aktuální situace něco ukazuje, tak že malé radosti jsou potřeba víc než kdy jindy. Když vidím tvá storýčka, pevně věřím, že to nejsou jen náhodné pečlivě naranžované střípky dní (protože k tomu sociální sitě často svádí) a věřím, že se máš tak dobře, jak to jen černé myšlenky na to ,co se děje za hranicemi dovolí.
A stejně jako Wolker doufám, že zase bude dobře, že jaro přinese novou naději a sluníčko nám to tu zase prozaří… Hlavu vzhůru a strachu čelem…
LikeLike
Moc krásné. Wolker byl prostě neskutečný 🙂
LikeLike