Databáze knih – Čtenářská výzva 2021

Kdo mě sledujete už delší dobu (což jste asi všichni, protože nové čtenáře nemám odkud vábit), víte, že se každým rokem účastním Čtenářské výzvy na Databázi knih. Je to spíš taková formalitka, většinu témat se mi daří splnit “jen tak mimochodem”, ale v posledních letech se pokaždé objeví nějaké téma, které mi prostě dělá problém. Ani letos tomu nebylo jinak, výzva mi zabrala v podstatě celý rok a objevila jsem díky ní nějaké zajímavé knihy (nebo jsem se konečně dostala k některým, které jsem si už dlouho chtěla přečíst). Tak pojďme na to. 🙂

Po rozkliknutí odkazu v názvu knihy se dostanete na Databázi knih, kde si můžete přečíst třeba anotaci nebo hodnocení dalších uživatelů.

Kniha z lékařského prostředí

Umění být zdráv – Jan Vojáček

(dočteno v březnu) ★☆☆☆☆

Uch… tak tohle byla síla. Zhmotněné blábolení. Redaktorka, která rozhovor dělala, nejspíš všem těmto věcem (jakože kvantová fyzika dělá zázraky, homeopatika jsou skvělý nápad a voda si pamatuje naše emoce) věří, takže to bylo takové dost otravné přitakávání dvou… no, lidí, s nimiž asi úplně nesouhlasím. Pro upřesnění – pan Vojáček je nositelem Bludného balvanu za za odvážnou redefinici epigenetiky a za téměř úspěšné znovuobjevování základního učiva normální a patologické fyziologie. I mně, ač nejsem odborník a o těchto věcech moc nevím, připadalo čtení o tom dost divné. Samozřejmě v knize nenajdete jediný zdroj – zkrátka jen “říká se”, “všeobecně je známo”, “spousta lidí”, “v jedné studii se dokázalo, že…”.

No a nebo jsem jen bojovná hašteřivá žena, která v sobě postrádá prvky ženství a naopak se chová moc mužsky, jsem nevyrovnaná a tím spíš bych potřebovala navštívit Vojáčkovu kliniku, kde mě za velký peníz zanalyzují, propláchnou a doporučí mi koupit si stříbrnou vodu, nepoužívat sociální sítě a přestat si hrát na feministku. 😀 Tak jako tak, tuto knihu jsem zařadila ve výzvě jako “Kniha z lékařského prostředí”, i když teda jakákoliv beletrie kde by se nemocnice jen mihla, by byla lepší nejspíš.

---

Kniha obsahující ilustrace

Kde bydlí sluníčko – Jana Ruthová, Marie Brožová

(dočteno v únoru) ★★★★★

Tohle je tak kouzelná knížka. Samozřejmě, ilustrace Marie Brožové jsou samy plné příběhů, dívat se na jeden obraz je jako číst pohádkovou knížku. Pohádky, které z nich vybrala a sepsala Jana Ruthová, jsou milé, plné dobra a úsměvů, vhodné pro děti i pro dospělé. Poučné, hravé, plné fantazie, zároveň však obsahují i ponaučení. Líbí se mi, že to nejsou úplné “pitomosti”, že tahle fantazie je něžná, spojená s přírodou, počasím, barvami a dětskou představivostí. Venku chumelilo a já si četla o sněhu, mrazu, sluníčku a větru. Krásné to odpoledne.

---

Kniha, která je vyprávěna retrospektivně

Vražda Rogera Ackroyda – Agatha Christie

(dočteno v lednu) ★★★★☆

G-E-N-I-Á-L-N-Í!
Zrovna nedávno jsem si říkala, že nějaká podobná zápletka, podobné rozuzlení, bych ráda z pera Agathy Christie ráda četla. Napadlo mě to hned na začátku, protože detektivky s Herculem Poirotem (kterých v poslední době čtu nějak hodně) se vyznačují třeba tím, že jsou psány pokaždé úplně jinak. Jednou er-forma, jednou ich, jednou je tam víc Poirota, někdy tam vystupuje celá řada různých dalších postav (Hastings, madame Oliverová, inspektor Japp…). A mě tehdy napadlo: “To by bylo přece senzační, kdyby byl vrahem celou dobu vypravěč příběhu, ale čtenář by na to nepřišel až do samého konce. Úplně styl královny detektivek! No, tehdy to byla jen domněnka.

Jinak se musím přiznat, že pro mě příběh byl možná tak napínavý právě proto, že jsem ho doposud neznala, seriálový díl jsem neviděla. Možná nemá takový spád a vlastně je tam docela dost odboček, v části příběhu mi ta ich-forma nějak neseděla, nebylo to tak čtivé… ale ukázalo se, že všechno mělo svůj smysl a až moc dobře to do sebe zapadá. 🙂

---

Kniha, ve které se objevují nadpřirozené postavy

Příliš dlouhá swingers party – František Kotleta

(dočteno v lednu) ★☆☆☆☆

Nechce se mi znovu se rozvášňovat, tahle knížka se mi vůbec nelíbila a vůbec nebyla pro mě. Nedokážu úplně říct proč, asi mi prostě tento literární žánr nesedí. Sexualita je v literatuře strašně důležitý prvek, ale tohle bylo postavené jen na ní, navíc odproštěné od jakýchkoli emocí. Nadpřirozených postav tu byla spousta, taky rádoby vtípků… no, zkusit se má všechno, zkusila jsem tedy číst Františka Kotletu, ale se s ním v budoucnu nepotřebuju znovu potkat. To už si radši zajdu na tu swingers party.. 😀

---

Kniha vydaná před sto a více lety

Volání divočiny – Jack London

(dočteno v únoru) ★★★☆☆

Co říct – je to pěkná knížka. Dobrodružná. Zajímavá. Dost krutá. Stylem vyprávění, popisem krajiny, charakterů a jakýmsi představením ideálů mi připomínala knihy Julese Verna (třeba knihu Patnáctiletý kapitán). Příběh je vyprávěn z pohledu psa, psi mají lidské vlastnosti, ale také zvířecí charakter. Musím se přiznat, že na mě byly některé pasáže až moc kruté. Já se ve psech nevyznám, určitě ne. Kdybych měla psa, tak ho rozmazlím. Nedovedu si představit, že by jakékoliv zvíře chtělo být bito, i proto nemám ráda třeba dostihy (kde podle mě jde o dost divné týrání koní). Věřím, že každé zvíře si v sobě uchovává nějakou divokost, ale snažit se ji vymámit klackem mi přijde dost absurdní.
A jo, vím, že tahle knížka je ze začátku dvacátého století. To ale nic nemění na mém dojmu.

---

Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná

Jeden den Ivana Děnisoviče – Alexandr Solženicyn

(dočteno v únoru) ★★★★★

Tohle bylo hodně silné – ale to jsem ostatně věděla už dávno. Věděla jsem přesně, co čekat. A stejně mě mrazilo. Jeden den. Hlas Miloslava Mejzlíka, který tomu dodal úplnou atmosféru. Je zvláštní tuhle knihu hodnotit – nemá příběh, nemá hrdinu, nemá rozuzlení. Má ale důležitou výpovědní hodnotu a je děsivější než kdejaký thriller. Zaujaly mě také úvahy o jídle, “přátelích”, svobodě a víře.

---

Kniha, která má v názvu část lidského těla

Máme holý ruce – Magdalena Platzová

(dočteno v květnu) ★★★★☆

Hodně se mi líbila forma, včetně deníkových zápisů z doby i před listopadem, kde byla možnost poznat autorku trochu blíž. Vážně mi byla sympatická a myslím, že bych spoustu věcí tehdy viděla a prožívala podobně. Minimálně co se týče emocí, vnitřního zmatku, lásky. Ostatně ta milostná linka, ta proměnlivost emocí každým dnem/zápisem – to znám moc dobře. Možná jsem čekala něco jiného od popisu revolučních událostí, ale vlastně asi ne. Problém tam asi byl v tom, že už to bylo zpracované hodněkrát a bohužel autorka se v určitý bod rozhodla, že bude spíš popisovat, co se děje, než jak to sama vnímá. I když to taky není úplně pravda, hodně ve mně rezonuje ta úvaha o tom, kde se vlastně všichni ti demonstranti vzali, co je to za lidi a co z toho všeho bude.
Určitě doporučuji přečíst si to. Asi je to dobré hlavně pro patnáctileté, šestnáctileté, když se o sametové revoluci teprve učí. 🙂

---

Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis

Opravdová láska – Robert Fulghum

(dočteno v lednu) ★★★★☆

To bylo tak krásné… pohlazení po duši. Nemám ráda, když se mi říká, jak má vypadat láska, zvlášť od médií a umění si to nerada nechávám říkat, protože mi vždycky přišlo, že všechny ty lásky, o kterých jsem slyšela, jsou úplně jiné než ta moje. A přece – tahle knížka se snaží ukázat tolik různých druhů lásky. Nesnaží se vás přesvědčit, že milovat někoho nebo nějakým způsobem nebo z nějakého důvodu je správné. Protože každý jsme jiný a každý milujeme jinak, což ostatně ty desítky dopisů od Fulghumových čtenářů dokazují. Přemýšlím, jaký příběh mě zasáhl nejvíc, ale bylo jich několik a v podstatě každý dopis mi něco dal. Úvahy o lidech, charakterech, o lásce k věcem, o lásce a přátelství, o lásce a sexu, o tom, má-li být láska krásná nebo bolestivá zkušenost… Jo, místy to bylo trochu hořkosladké, ale vždy maximálně upřímné a opravdové. K dokonalosti tomu možná chybělo to, že mě sice všechny příběhy svým způsobem zasáhly, ale vlastně ve mně nezpůsobily nic hlubšího. Pousmála jsem se. Zasnila jsem se. Pobavila jsem se. Některé příběhy byly i dost smutné. Problém s o/Opravdovou láskou možná v tomto případě je v tom, že nejdůležitější je pro mě ten můj osobní příběh a historky neznámých lidí, které ani nemám šanci hlouběji poznat, prostě nedokážu uchovat, navíc prostě neznám jejich pocity a nemohu jakýmkoliv způsobem soudit jejich lásku. Dává to smysl?

---

Kniha, kterou jste objevili díky Databázi knih

Podivná svatba na Lichnici – Vlastimil Vondruška

(dočteno v únoru) ★★☆☆☆

Tuhle sérii “historických detektivek” jsem vždycky měla docela ráda, takové odpočinkové čtení. Jenže popravdě, tentokrát mě to vůbec nebavilo. Připadalo mi to strašně dlouhé, vůbec jsem nepochopila ten zločin a jeho vyšetřování… Jak Oldřich z Chlumu, tak panoš Ota, no ostatně úplně všichni mě štvali – samozřejmě za to může autor. Že je Vondruška takový “tradiční”, to jsem věděla a štvalo mě to i v jiných knížkách, ale ve vskutku podivné knize jménem Podivná svatba na Lichnici toho na mě bylo nějak moc. Neustálé moralizování, následné vykrucování, naprosto nepřirozené… všechno. Na věrohodnosti se snaží autor dodávat tím, že panoš Ota takřka v každé kapitole spí s nějakou holkou, výměnou za informace. Protože ženy jsou v téhle knize (a myslím, že i v těch ostatních) vážně jen na sex a na drby. Docela mě to štve a uráží. Já chápu, že možná tak tehdejší muži mysleli, ale z tohoto nečiší nějaká snaha o spojení historie a psychologie, jako spíš autorův zjednodušený pohled na svět. Konec byl už trochu lepší, plus se mi líbila interpretace Jana Hyhlíka.

---

Kniha o známé české osobnosti

Jako bych žila dva životy – Daniela Drtinová

(dočteno v dubnu) ★★★☆☆

Daniela Drtinová na mě vždycky působila trochu rozporuplně. Říká se, že ji buď lidi mají rádi, nebo ji nesnáší – no a já jsem něco mezi. Tak jsem si řekla, že bych ji mohla trochu poznat. I proto, že jinak jako žena mi připadala vždycky strašně inspirativní. Bohužel jsem teda asi na jiné vlně než ona, pasáže rozhovoru popisující její vnitřní život a hledání pravdy a tak mě trochu míjely, i když se mě vlastně zároveň dotýkaly, protože jsem si nějakou “křesťanskou” fází v životě taky už stihla projít (haha, vždyť je ti dvacet, celý život máš před sebou, tak co to tu plácáš). Každopádně jako profesionálka je pro mě Daniela stále velmi inspirativní, jak si šla za svým, jak pečlivá je. Plus se mi líbily ty závěrečné rozhovory, zaujalo mě, jak rozdílně je vnímaná různými lidmi. Akorát mi přijde trochu hloupé říkat, že jsou to její nejbližší, když to v některých případech je třeba spolužák z gymplu nebo ředitel televize.
Doporučuji, ale opravdu pozor na lehkou přemíru spirituality. Mohlo by vás to u té pragmatické reportérky trochu šokovat.

---

Kniha, kterou po přečtení někomu darujete

Solitaire – Alice Oseman

(dočteno v lednu) ★☆☆☆☆

Aneb abych ocitovala (rovnou asi na pěti stránkách zmíněný) výrok vypravěčky tohoto “příběhu”: “Co to tady sakra melu?” Když už i samotný vypravěč přizná, že jeho příběh nestojí za nic a těch 330 stránek je v podstatě jeden velký omyl, který snad ani nemusel být vytištěn, tak to přece něco znamená. Proč se mi kniha nelíbila a nemůžu teda dát nic jiného než “did not like it”, i když jsem četla už i horší knihy? Následující odstavec obsahuje spoilery, tak to kdyžtak přeskočte.

Hlavní hrdinka, vypravěčka Tori, je naprosto nesnesitelná. Chápu, asi je prostě pesimistka, asi je zrovna v nějakém špatném pubertálním období, asi má psychické problémy a plánuje sebevraždu a s nikým se nechce bavit a zároveň pořád sebe samu lituje kvůli něčemu. Jo, dobrý, takoví lidé existují a pár jich takových znám a fakt není jednoduché se s nimi bavit. Nicméně to není důvod, proč to bylo tak nesnesitelné. Už jsem četla spoustu knih, kde byl hlavní hrdina pesimista, kde měl psychické problémy, kde téma bylo třeba i docela banální a přesto vás to nějak zasáhlo. Ale víte proč? Protože ve většině takových příběhů jde o to, že ten hrdina nějak roste. Vyvíjí se. Nemusí se nutně uzdravit a být sluníčkář, ale prostě příběh by měl mít aspoň trochu začátek, konec, poselství, zápletku, co já vím. Co jsme dostali tady? Tori kolem sebe neustále kope, vrčí a nadává, všechno naprosto nesnáší a ani neví proč vlastně. Její osobnost bych přirovnala k Belle Swan ze Stmívání. Jo počkat, já zapomněla, tohle přece není žádná lovestory! Ale kdepak, je. Leze vám to na nervy už od prvního setkání s Michaelem, který je naprosto normální a v pohodě, ale všichni si myslí, že je divný, protože tak to zjevně na středních školách chodí? No abych vám ušetřila to trápení s knihou, shrnu to: Tori se s ním baví, nebaví, baví, nebaví. Pořád říká, jak je divný, potom si vynadá, že to ona je divná, ale pořád říká, že on je divný a ona je jediná normální asi. Nebo co. Na konci chce Tori “omylem” spáchat sebevraždu, jo a taky Michaela omráčí a nechá v hořící budově. A on ji pak zachrání a políbí a je to divný a celá škola jim tleská. Jakože lidi před školou. Protože ta školní budova právě hoří, což je mimochodem další věc, která mi na téhle knížce strašně vadila. Ta “dobrodružná zápletka”. Začne to tím, že Tori řekne, že škola je nudná a život je k ničemu a hraje, místo učení, hru Solitaire a pořád si u toho říká “nenávidím se”. A pak najednou místo téhle hry funguje nějaký blog, je to celý fakt dost divný, nakonec se z žertů, kterým se nikdo nezasmál, stane jakýsi “terorismus” se rvačkami, petardami a podpalováním školy, ale nemá to vůbec žádný význam… pro nic. Teda vlastně jo, Tori se neustále pohoršuje, jak ostatní nic nedělají, jak je všem všechno jedno.. aby vzápětí udělala to samé, našla pro své nicnedělání pár výmluv a pak se za to nesnášela a tím pro to teda asi jako něco udělala.. nebo nevím.
Připadalo mi, že opravdu všichni v tomto příběhu byli divní, měli nějaké psychické problémy, ale tvářili se děsně moudře, jak jen ostatně puberťáci mohou být. Problém je, že se tam kvůli tomu všichni akorát hádali, nic se nevyřešilo a když, tak to vůbec nedávalo smysl a bylo jasný, že to žádný řešení není.

Jediná rozumná postava, když nepočítám pár světlých chvil Michaela Holdena, byla Tořina matka, která se rozhodla ty pubertální výlevy své sebestředné, egoistické a pouze do sebe zahleděné dcery ignorovat a nepodporovat ji v tom utápění se v sebelítosti. Třeba když Tori (poté, co s rodiči celý víkend nemluvila, protože jsou prostě strašně blbí přece) nakráčí ráno do kuchyně a řekne své matce “kde mám sukni do školy? proč není vyžehlená?” a její matka odpoví “Je vypraná. Můžeš si ji vyžehlit sama. Já pracuji.” V tu chvíli jsem byla ráda, že aspoň s někým se v tomhle příběhu dokážu ztotožnit.

Abych to shrnula – nedokážu posoudit, jestli je Solitaire dobrá nebo špatná kniha, třeba i v rámci svého žánru. Vím jen, že se mi fakt ani trochu nelíbila, celou dobu jsem si říkala, co je tohle proboha za slátaninu a jak se mi to dostalo do knihovny (to není řečnická otázka, fakt nevím, jak jsem k téhle knize přišla) a taky vím, že jsem už pár YA knih přečetla a žádná prostě nebyla takhle hrozná, nezáživná a zbytečná. No, možná je na čase pověsit mládí na hřebík a přestat si namlouvat, že můžu číst to, co čtou lidi z instagramu. Zjevně mi to nesedlo. Knihu jsem “darovala” do knihobudky, třeba najde čtenáře, kterému se zalíbí.

---

Kniha, jejíž děj se odehrává na vesnici

Němci – Jakuba Katalpa

(dočteno v květnu) ★★★☆☆

Přemýšlela jsem, jak tuhle knihu hodnotit. Možná jsem ji prostě jen moc nepochopila, možná mi zkrátka nesedla. Nechápala jsem, proč se vyprávění o Kláře neobešlo bez asi milionu různých drobných dalších vyprávění. Proč každá osoba, která se s Klárou setkala, musela dostat svůj životopis a rodokmen posledních tří generací. Zvlášť na začátku to pro mě bylo velmi matoucí, ale táhlo se to celou knihou a vlastně to nejdůležitější se beztak stalo až v posledních kapitolách. Takže celou knihu čekáte na to, až se stane ta jedna věc, je vám jasné z jedné zmínky, že k tomu dojde, ale pak se to pořád nějak odkládá, nakonec je to na konec nasazené tak trochu křečovitě.
Oceňuji jiný pohled na Němce, na odsun a tak, to rozhodně. Styl psaní mi ale moc nesedl, postavy mi k srdci také nepřirostly. Nicméně zajímavý námět na morální dilema.

---

Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen

Daleko od hlučícího davu – Thomas Hardy

(dočteno v prosinci) ★★★★☆

Daleko od hlučícího davu jsem si chtěla přečíst už několik let, od doby, kdy jsme na tom byly s mamkou v letním kině. Věděla jsem, že to bude dlouhé a náročné, ale taky krásné a obohacující. A skutečně. Bathsheba mi připadala… hodně blízká. Odmítala někoho, kdo se jí zavazoval nekonečnou, ale tichou oddanností, kterou jí i bez jejího “ano” dokazoval po mnoho let; protivil se jí někdo, kdo jí pořád padal k nohám; a bezhlavě se zamilovala do někoho, o kom věděla, že jí nakonec zlomí srdce, protože je sám zlomený životem… Kniha je také nádherným odrazem toho, jak bylo (ale svým způsobem pořád je) těžké být nezávislou ženou, která má určitou moc a majetek a názory.

---

Kniha s pruhovanou obálkou

S Baťou v džungli – Markéta Pilátová

(dočteno v červenci) ★★★★★

Tuto knihu jsem četla v rámci bohemistického čtenářského kruhu v Lipsku. Scházeli jsme se každé dva týdny v Johannaparku a diskutovali o tom, co jsme si přečetli. Bylo nás deset a každý měl jednu perspektivu. Já četla očima Ljubodraga, otce Dolores Baťové, která spolupracovala s autorkou a podařilo se jim vytvořit neobyčejnou kroniku rodiny velkého podnikatele a vizionáře Jana Antonína Bati. Ten byl nařčen z kolaboranství a teprve v roce 2007 bylo jeho jméno očištěno. Vyprávění se věnuje nejen jemu, ale také ostatním členům rodiny – Baťovým dcerám Ludmile a Editě, jeho vnučce Dolores. Je to kniha vzpomínek i myšlenek. Autorka vycházela z dopisů, rodinných fotografií a vzpomínek Dolores, a proto kniha působí neskutečně živě, možná místy až “všednodenně nudně”, ačkoliv osudy těchto postav, které z Československa emigrovaly do Brazílie a musely se potýkat nejen s pocitem vykořenění a s ztrátou identity, ale také s problémy s láskou, politikou a (sebe)přijetím, jsou všechno jiné, jen ne nudné.

S Ljubodragem, který pocházel ze Srbska a ztratil toho v životě až příliš, jsem se dost sžila, a jsem ráda, že jsem na rodinnou historii mohla nahlédnout právě jeho očima. Ráda bych si však v budoucnu knihu přečetla znovu a opravdu celou.

---

Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy

Anna ze Zeleného domu – L.M. Montgomery

(dočteno v únoru) ★★★★★

“I never want to be anyone but myself.”
Naprosto jsem zbožňovala tuto knihu. Anna byla neskutečně vášnivý a laskavý člověk. Vážně, líbilo se mi každé její dobrodružství, každá kapitola… Bylo to zároveň i smutné, ale především inspirativní (hlavně její upřímnost a něžnost).

---

Kniha do 15. místa v některém žebříčku na Databázi knih

Harry Trottel a kámen MUDr. Tse – Peter M. Jolin

(dočteno v únoru) ★★★☆☆

Jsem mile překvapená – byla to totiž vážně docela legrace. Nejvíc mě pobavil asi původ Harryho jizvy na závěr. Jo a taky profesor Grape a jeho láska k Beatles.

Tahle knížka je jednou z patnácti nejhůř hodnocených na Databázi knih – upřímně nechápu proč. Nehraje si na žádné veledílo, naopak paroduje všechno a všechny, zároveň ale některé sporné věci zajímavě vysvětluje (a upřímně – kdo z vás si nikdy nepoložil otázku, jak je to se záchody a přívodem vody v Brada- pardon, v Neštovicích, proč byl Harry někdy takový ňouma, proč si ho vůbec Dursleyovi/Donkeyovi vzali k sobě nebo proč sakra kouzelníci jen tak posílají dopisy soví poštou). Nevím, jestli se pustím do dalších dílů, spíš ne, nicméně tohle bylo opravdu milé překvapení. Když od toho nic neočekáváte a když se dokážete trochu povznést nad originál a nebrat to tak vážně, pak to vážně docela ujde. 🙂

---

Kniha poprvé vydaná v roce 2021 (nová kniha)

Šikmý kostel 2 – Karin Lednická

(dočteno v červnu) ★★★★★

Na první díl jsem potřebovala dvě přečtení a spoustu času a trpělivosti, ten druhý jsem zhltla za necelé tři dny intenzivního hltání. Co dodat? (Spousta dobrých recenzí už byla napsaná, a já bych se jen opakovala.) Strašně jsem to všechno prožívala, ty smutné osudy protkané veselými chvílemi. Hodně blízká mi byla Ženka s těmi svými vzdušnými zámky. Ale rozuměla jsem vlastně každému. Nasávala jsem ty příběhy, všední trápení i nevšední vzpomínky, jako houba. Jsem moc ráda, že se Karin Lednická rozhodla otevřít témata, o kterých se nepíše, a naopak se nerýpala a nepřiživovala moc na těch, o kterých se píše všude jinde. Ty emoce jsou neskutečně věrohodně zachycené – láska, nenávist, bezmoc, naděje. K žádné z postav nemůžete cítit vyloženě antipatie, protože víte, čím si která z nich prošla. Což neznamená, že vás to neštve.
Ani nevím, jestli autorka chystá další díl, ale doufám, že ano. Taky jsem moc ocenila (jako v předchozím díle) její doslov. A popravdě doufám, že se na místa, kde se Šikmý kostel odehrává, budu moct někdy podívat.

---

Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout

Patnáctiletý kapitán – Jules Verne

(dočteno v lednu) ★★★☆☆

Tato kniha mě překvapila v mnoha ohledech. Že bude čtivá, to mi bylo jasné. Že se octnu ve všemožných koutech světa a prožiji spolu s hlavními hrdiny nesčetná dobrodružství, to se také dalo čekat. Samozřejmě jsem na začátku uhodla i to, kdo je onen patnáctiletý kapitán, co se asi stane při lovu plejtváka s kapitánem a posádkou lodi a tušila jsem také, že se hrdinové dostali až do Afriky, ovšem při podrobném popisu krajiny pod štítkem “Jižní Amerika” jsem se i já nechala trochu zmást (ach, ten zlotřilý Harris!).
Ale v knize bylo mnohem víc, než jsem si od autora dokázala představit. Mezi hlavními postavami vystupovali černoši, sirotek, žena a pes. Bylo odsuzováno otroctví, bylo poukazováno na rovnost všech ras a na nespravedlnost a krutost panující právě v Africe. Právě všechny tyhle “pokrokové myšlenky” mě přesvědčily o kvalitách románu – protože zkrátka zeměpisné, přírodovědné a další dobrodružné popisy sice mohou být zajímavé, ale pokud prožíváte tato dobrodružství pohledem špatných (a špatně smýšlejících) charakterů, nemá to cenu.

A teď už, proč jsem se rozhodla knihu zařadit do čtenářské výzvy k tématu “Kniha, v jejímž prostředí bych se nechtěla ocitnout”. Důvodů bylo mnoho.
1) Nevím, jestli bych se za tehdejších podmínek vypravila na zaoceánskou plavbu lodí, navíc lodí nákladní. Nechtěla bych se navíc na takové lodi octnout bez zkušené posádky a kapitána, prožít bouři a omylem podplout Jižní Ameriku.
2) Nechtěla bych se ocitnout v dobách, kdy fungovalo otroctví, nechtěla bych být v jeho jakémsi krutém centru. Navíc do Afriky bych se kvůli četným možnostem nemocí možná neodvážila ani dnes (to nemyslím nijak špatně, prostě mi asi tropické prostředí a safari stačí prožít skrz dokumenty na BBC).
3) Brr, nechtěla bych před tropickým deštěm muset hledat úkryt v obrovském mraveništi! (Které sice bylo opuštěné, ale stejně bych tam asi umřela úzkostí.)
4) Samozřejmě bych nezvládla vůbec ta dobrodružství, ty dlouhé vyčerpávající pochody, klima, asi bych ani nechtěla muset jíst kobylky a papyrus a bojovat v podstatě každou chvíli o svůj život. Jsem holt pohodlný člověk.
5) Hodně děsivé byly popisy toho, jak se zacházelo s otroky, jak se obětovali ženy a pak byly pomalu topeny na dně řeky… Obecně mě v této knize hodně překvapilo, jak kruté a realistické popisy v ní byly. Od verneovky jsem čekala, že všechno dobře dopadne a hrdinové se nakonec šťastně sejdou. Že “nepoteče tolik krve”.  Proto mě tolik mrzela smrt chůvy Nan, psa Dinga a obecně útrapy, kterými si nejen hlavní hrdinové, ale i všichni kolem, museli projít. Nicméně ano, svět (bohužel nejen ten tehdejší) je zlý a velice krutý… Tedy, lidé jsou vůči světu a vůči sobě navzájem velice krutí.

Knihu doporučuji, byť to místy není moc veselé čtení, spíš člověku běhá mráz po zádech. 🙂

---

Kniha, která má na obálce srdce

Hipík – Paulo Coelho

(dočteno v březnu) ★☆☆☆☆

Mrzí mě to, ale tato kniha se mi opravdu nelíbila. Paulo Coelho figuroval i v loňské čtenářské výzvě a taky mě zklamal, ale chtěla jsem mu dát ještě šanci… Problém je, že to opravdu nešlo. Nemám nic proti duchovnímu hledání sebe sama, ale vědomě hřešit (třeba krást) a pak se dovolávat toho, že Ježíš už za nás trpěl na kříži a vykoupil naše hříchy? Takhle to přece nemá fungovat. Taky mi prostě nebyly sympatické ty drogy. To, jak všichni ti “osvícení” cpali svou “moudrost” naprosto sobecky a otravně všem… Bohužel to alespoň mě spíš odradilo než přivábilo. Takže asi tak…

---

Kniha, jejíž hlavní hrdina pracuje se zvířaty

Vejce a já – Betty MacDonaldová

(dočteno v říjnu) ★★★★☆

Tuhle knížku jsem si opravdu moc užila. Takový něžný humor jsem přesně potřebovala, jistou dávku lásky, nostalgie, sarkasmu a vyprávění o všedních a přitom tak neobyčejných věcech.

---

Na závěr se možná sluší shrnout rok 2021 ze čtenářského hlediska. Četla jsem hodně, ale jen v první polovině roku. Způsobila to asi koronavirová situace, která mě s Modrým zavřela v Německu. Taky jsem celkem četla do školy, hodně v němčině a angličtině, zkoušela jsem číst v italštině, ale musím přiznat, že jakmile jsem v únoru složila zkoušku, nějak jsem se k italštině už zas nedostala. Tak snad to v příštím roce zase trochu napravím, jsem takový věčný začátečník. V druhé polovině roku jsem se čtením měla poněkud problémy – stěhování, léto, lidi, práce, škola, druhá škola… Najednou bylo všeho nad hlavu a když si najdu chvíli na knížky, většinou nemám tolik energie a nevydržím u nich celé odpoledne jako dřív. Každopádně svým způsobem je to i můj cíl do budoucna: nečíst taková kvanta knih, ale spíš si vychutnávat knihy, které si pečlivě vyberu. Vracet se ke starým knihám, které mě už jednou oslovily. Opravdu bych chtěla číst znovu tolik knih, že mi to možná zabere několik let…

Každopádně, čtenářská výzva na Databázi knih byla poměrně vyzývavá. Jsem zvědavá, jaká jsou témata na příští rok. Letos poprvé si neplánuji, že se budu bezhlavě pouštět do všech možných výzev, ale samozřejmě je to už takový zvyk, že se beztak na ta témata minimálně podívám a popřemýšlím, co bych si mohla přečíst.. 🙂

Jaký byl váš rok 2021 po knižní stránce? A jaký byl po těch ostatních? (Ráda bych napsala nějaký shrnující článek, stalo se toho hodně… Ale uvidíme, jestli to stihnu.) Četli jste některou ze zmíněných knih? Případně co jste pod tato témata zařadili vy? 🙂

Mějte se krásně a přeji vám veselé Vánoce!