Rok zase utekl, stromy už opadaly – a já ani jednou nebyla u nás doma v lese. Jak jsem si slibovala, že po návratu z Německa budu se všemi blízkými, kteří mi tak chyběli, trávit víc času! Jak jsem věřila, že stihneme podniknout tenhle výlet, jít na tuhle akci, zahrát si tuhle hru a tak! Bylo to naivní? Ne, dávalo to smysl. Jenže se mi to zvrtlo. Z brigády se stala práce, z nápadu realita, z pocitů city a z vysvobození vězení. Lapila jsem samu sebe a vím, že z toho mohu kdykoliv utéct, ale nechci. Protože musím sama sobě dokázat, že zvládnu – co vlastně? Všechno?
Chtěla bych víc psát. Zachytávat všednost, než mi úplně proteče mezi prsty. Chození do školy, ranní čtení v metru, ústav translatologie v Hybernské, nové brýle, saláty, lidé. Krásné zážitky, které se jen tak nezopakují. Rozdíly mezi podzimem v Praze, v Ústí a v Hrdlívě. Jenže kdy psát, když sotva stíhám prožívat? Místo romantického toulání se po barevném lese pospíchám, protože musím někde být. Z jednoho setkání běžím na další, od úkolu k úkolu, z Prahy do Ústí, od němčiny k programování. Nevím co dřív a není mi z toho dobře – a přece si v tom jedna z mých částí nějak libuje. Líbí se jí zvládat zdánlivě nemožné a překonávat se. Ale cena je možná až moc vysoká.
Znáte písničku Cats in the cradle? Nekonečný koloběh, odsouvání důležitých věcí na později, jenže později už je pozdě. Mrzí mě, že nejsem schopna se vymanit. Protože nedokážu vypnout. Nedokážu se přestat soustředit na to, že musím podat nějaký výkon, dokončit tuhle práci, odevzdat tenhle překlad nebo zkrátka přece vyvíjet nějakou činnost. A čas plyne a energie mizí a mezi dobou, kdy jsem si na lidi, které mám ráda, dokázala udělat čas, a dobou, kdy už mě ani nebudou potřebovat, protože jsem byla tak dlouho nedostupná, se tvoří velká, velká prohlubeň.
Máte nějaký recept na chronickou zaneprázdněnost? Respektive na potřebu nenechat si ujíždět vlak na jedné koleji, ale neschopnost zamávat vlaku, který jede opačným směrem?
Turtlelike Blog 
Tak už jsi zpátky z Německa! Tedy vítej 🙂 A na chronickou zaneprázdněnost mám dva ryze osobní recepty: naučit se říkat ne a přestat frenetickou aktivitu používat jako kompenzaci vlastních problémů. Obojí je těžké, ale stojí to za to. Jedna Marie Veronika z jedné doporučuje 🙂
LikeLiked by 1 person
Chápu tvoji rozporuplnost. Já se snažím už několik let dělat rovným dílem dvě rodiny, dva světy, které od sebe dělí mnoho kilometrů. Litám sem a tam, tam a sem. Ale posledního půl roku si uvědomuju, že kromě uspokojení těch dvou světů, potřebuju občas vypnout a hledět do blba. Že si na to musím najít čas. A tak jsem si vytvořila třetí bublinu, kterou je opravdu těžké neosouvat na druhou kolej. Ale díky tomu, že se mi povedlo říkat ne a vytvořit si chvilky pro sebe, najednou se mi dařilo daleko lépe trávit čas s těmi, s kterými jsem trávit čas chtěla. A docela dobře to do sebe zapadlo, i když zezačátku to bylo hodně těžké. A stále se to občas zdá být nemožné. Ale díky diáři a chvilkám,k dy sbírám energii to nějak funguje. Jde jen o to si najít ty priority a vyzkoušet si, jaké to je pustit něco, co je vlastně nepodstatné, ale ty se bojíš, že kdyby jis tam nebyla, něco by ti uteklo. A věř mi, že i tak toho budeš stíhat milion. Jen to budou trochu jiné věci.
LikeLike