Dokud mám pro co dýchat

Můj život šel fakt strašně rychle.
Z oblaků snů jsou hranatý krychle.
Ze čtyř stěn, už nemůžu ven.
Tak se mi zdálo, že všechno jde snadno.
Až když jsem padnul úplně na dno.
Viděl jsem, jak jsem zachycen.

Nádech. Vstávám. Zase jsem spala víc než devět hodin a pak ještě hodinu ležela a koukala do stropu. Vím, že bych měla být vděčná, že můžu spát. Že mi stačí večer si lehnout do postele, třeba i v půl deváté, a za chvíli spím. Jenže já už nemůžu. Noc co noc si nechávat zdát bláznivé sny, v nichž se mísí lidi, vjemy, strachy a touhy a pak se probudit, ale nedokázat se přimět k tomu, abych vstala. Je ticho, Modrý vedle mě spokojeně oddechuje, a já mám strach. Čeká mě další den. Snažit se nachodit deset tisíc kroků, nesežrat všechno jídlo v bytě, nepokládat Modrému ty tisíckrát položené otázky, naplnit to prázdno učením, programováním, čtením, hudbou. A doufat, že si večer budu moct říct, že jsem to zvládla. Že jsem se zase posunula dál. Jenže kam?

Ta idea, že něco změním.
Myšlenka dobra, které si cením.
Ztrácí se denně, ale pořád ve mně je.
Takže až zase sejdu z cesty.
Na mý lodi dojdou záchrany vesty.
Nebudu se bát, i když přijdou peřeje.

Povzdech. Vždycky jsem si myslela, že mít cíle je ušlechtilé. Že je strašně důležité mít v životě plán, vědět, co chci, a jít si za tím. Asi se mi to i nějakou dobu dařilo. Ono to taky nějakou dobu bylo celkem jasně dané. Odmaturovat, najít člověka, s nímž si budu rozumět, naučit se x jazyků a napsat knihu (mé dvanáctileté já by bylo zklamané, kdyby vidělo, že v tomto směru jsem neudělala ani krůček kupředu, spíš naopak). Chtěla jsem studovat v zahraničí. No, tak se mi to splnilo. Sedím na konci světa a pouštím si video, které mi rodinka poslala jako pozdrav z opékání buřtů. Sedím a nemám na čem pracovat, protože jsem už všechno udělala. Sedím a píšu kamarádkám, jestli se nechtějí setkat nebo si zavolat, ale nikdo nemá čas nebo chuť, a já to pak vzdávám, protože čím víc se snažím a čím je to marnější, tím víc to bolí. A tak se učím programovat a ten svět je tak velký a plný naprosto odlišných problémů, že se k němu s chutí ráda vracím. Jenže mě nedokáže nikdy pohltit stoprocentně. Ale nejhorší na tom je, že se bojím, že to nikdy nebude lepší. Že vždycky budu divná. Nakřáplá. Neschopná být aspoň tři dny v kuse v pohodě. Možná mám fakt nějakou psychickou poruchu, ale chci to vůbec vědět? Chci být… jako kdokoliv jiný, jen ne já. Buď se se sebou nějak smířit, nebo na sobě dokázat efektivně pracovat, nebo se umět radovat z maličkostí a malých pokroků. Nebo se prostě tolik neřešit. Přestat se zaobírat tolik minulostí a budoucností – jenže to je těžký, když vás odjakživa baví historie a plánování.

Nádech. Ale nemůžu pořád fňukat. Jsou i dobrý věci. Třeba Modrý se vážně snaží mě podporovat. Občas mi trvá dost dlouho, než se nějak uklidním, a on je schopný vedle mě ležet a držet mě za ruku. A nebo mě rozesmát. Ujistit. Podpořit. Zároveň je ale dost střízlivý na to, aby mi nemaloval vzdušné zámky, o nichž ví, že nejsou reálné. Někdy mě to štve. Strašně moc. Ale asi je to tak opravdu lepší.

Dokud tu mám ještě pro co dýchat.
Dokud mě baví po nocích vzdychat.
S úsměvem člověka co prochází nocí.
Nechám v sobě ten interní pocit,
že mám ještě pro co dýchat,
že mě baví po nocích vzdychat.
S úsměvem člověka co prochází nocí.
Nechám v sobě ten interní pocit,
že mám.

Výdech. Jo, to nějak dopadne. Ještě mám pro co dýchat. (A nad čím vzdychat, jak vidíte. 😀 )

Text písně: Pekař – Dokud mám pro co dýchat

Klub snílků – Téma týdne

Přemýšlela jsem, jestli tenhle článek zamknout nebo ne, ale připadá mi tak neurčitý a zmatený, že si z toho nejspíš nikdo nic moc nevezme, kromě známého faktu, že jsem v lehké psychické nepohodě. Úplně nečekám, že mi někdo nabídne nějaké rozuzlení, nicméně děkuji vám za přečtení. 🙂