Databáze knih – Čtenářská výzva 2018

Loni a předloni jsem se do výzvy na Databázi knih zapojila, protože se to prostě nabízelo. Témata tam navíc byla tak příhodná, že jsem nemusela cíleně vyhledávat knížky, které by mi tam pasovaly, prostě jsem si četla, co se mi zachtělo, a ono se to pak někam zařadilo. Letos se situace lehce změnila – musela jsem se víc soustředit na to, co čtu, a v září jsem zjistila, že pokud se nezačnu trochu více starat o jednotlivé tituly, asi výzvu nedokončím. Tak jsem zašla do knihovny a půjčila si různorodé knížky, které by se ke mně nejspíš jinak nedostaly. Zkrátka, výzva splnila účel a obohatila mě, rozšířila mi obzory a donutila mě přečíst knížky, které jsem už delší dobu odkládala. Ale teď už (podrobně) k jednotlivým dvaceti titulům.

3. kniha s vánoční tematikou  

Vánoce Hercula Poirota (Agatha Christie)

Popravdě nejsem příliš fanoušek vánočních knih. Jednak proto, že asi nejsem až tak vánoční člověk, jednak proto, že se mi nechce číst young adult slaďárny, které se záměrně odehrávají v období prosince. Navíc na Vánoce nemám moc náladu. A také jsem chtěla přečíst nějakou knížku, kterou mám v knihovně, abych zabila dvě mouchy jednou ranou. To se mi povedlo s Herculem Poirotem. Tenhle díl patřil vždycky k mým opravdu oblíbeným a bylo to vskutku příjemné, takové vánočně nevánoční čtení. 

Tohle je nejspíš přesně ta knížka, kterou by mě v životě nenapadlo si přečíst nebýt čtenářské výzvy. Zkuste si najít nějakou knihu, v níž se jedna z postav jmenuje Vlasta. A ne, Staré pověsti české se mi číst nechtělo. Potřebovala jsem něco \”normálního\”. Nakonec mi v diskuzi na Databázi knih doporučili knihu Osud jednoho Čecha, která vypráví příběh Františka Hodíka. Je to neobyčejné a příjemné vyprávění o muži, který vzal osud do svých rukou, který se vypracoval z truhláře na gymnaziálního učitele, který měl ideály, miloval a snil. Jméno Vlasta tam nese manželka Františkova přítele, jehož potká ke konci knihy. Jmenována je zde dvakrát – když se s ní setkáváme poprvé a když kniha úplně končí. Osud Františka Hodíka mě naplnil a mám radost, že jsem se díky téhle výzvě dostala až sem.

Cestování – nejlepší životní investice (Lukáš Kerhart)

Kniha o tom, že se nemáme bát vyrazit do světa. Že není nic lepšího než čerpat zkušenosti, zážitky, učit se, poznávat nové lidi, nové kultury, nové způsoby myšlení a dělání věcí. Že pokud nevíte, co se životem, kam dál, pokud si sami sebou nejste jistí, cestování vás dost možná navede na správnou cestu, pomůže vám najít své já. A možná vám i ukáže, kam vlastně patříte. Knihu jsem četla v únoru a vlastně to tehdy byla jedna z hybných sil, abych se nebála začít uskutečňovat to, co se mi pomalu rodilo v hlavě jako smělý, bláznivý nápad. 

Dánská dívka (David Ebershoff)

Ani nevíte, jak je náročné najít knížku vydanou v roce 2000, která by mě zároveň lákala. Člověk by si myslel, že na konci tisíciletí budou nakladatelé jako o život vydávat samé skvosty, a ono houby. Nicméně pak jsem narazila na Dánskou dívku a věděla jsem ihned, že to si musím přečíst. Zprvu se mi do příběhu dostávalo obtížně – nemohla jsem se začíst, sžít se s postavami, nechápala jsem způsob, jakým je kniha vyprávěna. Do první půlky jsem došla zhruba po dvou týdnech. A pak to najednou šlo velice rychle – během jednoho odpoledne jsem knihu dočetla. Při čtení jsem měla pocit, že styl, jímž je román psán (respektive přeložen) odněkud znám, jako by ho psala osoba mně blízká a literárně nadaná. Přesně takové obraty, citlivost, zaměření pozornosti na určitý druh detailů… Velkou radost mi udělalo, že se část příběhu odehrává v Drážďanech, že poznávám aspoň částečně popisy ulic, údolí Labe… Bylo to hodně silné čtení. Nečekala jsem to. A o to víc mě pak ohromilo, že se příběh zakládá na skutečných událostech.

Temný cypřiš (Agatha Christie)

Do tohohle úkolu čtenářské výzvy jsem původně měla v plánu zařadit Bubny podzimu, čtvrtý díl série Cizinka. Jenže kniha mi ještě stále nedorazila a kdo ví, jestli se ke mně v blízké době dostane. Tak jsem sáhla po dalších zásobách z knihovničky – po Herculu Poirotovi. Temný cypřiš je jeden z nejděsivějších dílů, které znám. Mám ho ráda, ale připadal mi vždycky takový o dost psychicky náročnější než ostatní případy. Obžalovaná Elinor si totiž přála smrt své tety a dívky Mary. Spáchala to však? Příběh jsem znala ze seriálové podoby, takže jsem všechno už věděla, ale o to skvělejší mi pak celé vyšetřování přišlo. 

Grafitové děvče (Miroslava Varáčková)

Koho jiného číst, než Miroslavu Varáčkovou? Moc slovenských autorů, přiznávám, neznám a nevyhledávám, ale Miroslava Varáčková se mi \”osvědčila\”. Četla jsem od ní kromě Grafitového děvčete ještě kdysi Adaptaci a celkem nedávno Hlavně to nikomu neříkej. V Grafitovém děvčeti, které má mimochodem skvělou obálku a ilustrace, se setkáváme s neobvyklými problémy dospívající hrdinky, které jsou však doprovázeny zcela přirozenými pubertálními pocity, jež známe snad všichni. Není to ten druh čtení, který vás dostane a rozbrečí, je to však poměrně silné a procítěné. A hezky, uvěřitelně napsané. 

P.S. (Aňa Geislerová)

Musím se přiznat, že tohle je jediná z knih zde zmiňovaných, kterou jsem nečetla, nýbrž poslouchala. Hodilo se mi však, přidat ji do seznamu, protože jsem opravdu nevěděla, co jiného zvolit. A říkala jsem si, že aspoň k něčemu mi čas strávený s Aňou Geislerovou, která mě ani trochu nenadchla, bude užitečný. Tuto herečku, musím se přiznat, nemám v lásce, a její hlas vyprávějící takové různorodé, nesourodé příhody mě štval dnem i nocí. Ještě že P.S. není nikterak dlouhé.

S lodí jež dováží čaj a kávu (Konstantin Biebl) 

Na konci loňského školního roku jsem se pustila do čtení poezie dvacátých let, potřebovala jsem dohnat své ostudné nedostatky v této oblasti. A tak jsem se dostala ke Konstantinu Bieblovi a jeho poetistické sbírce básní. Ačkoliv je mi poetismus docela blízký, dávám asi přednost Seifertovým básním. Biebl mě nicméně nezklamal, to vůbec, některé verše se mi opravdu líbily. U jiných jsem si však nebyla úplně jistá, jak je mám vnímat. 

12. Kniha s válečnou tematikou 

13. Kniha poprvé vydaná před rokem 1950

14. Kniha s ročním obdobím v názvu  

Říkala jsem si, že Rozmarné léto, ač mě vůbec neláká, bych si měla přečíst. Jsem za to ráda, i když se tím vlastně potvrdily mé předpoklady ohledně Vančurova nejslavnějšího poetistického díla. Neříkám, že mě to zklamalo, ale nenadchlo mě to. Jazyk byl pěkný, to ano, ale kéž by byl spojen s příběhem, který bych dokázala lépe ocenit. 

Původně jsem si v rámci tohoto úkolu chtěla přečíst nejprve druhý díl Sirotčince slečny Peregrinové a následně třetí. Jenomže jsem se k tomu nedostala. Byl už listopad a já pořád neměla čas ani příležitost si ty dva díly přečíst. Tak jsem se rozhodla pro jiný krok, úhybný manévr. V knihovně jsem si půjčila Podivnou knihovnu od Murakamiho a užila si s touhle bizarností připomínající Kafku jeden večer. Kdo nečetl, asi nepochopí, jak to myslím. Jak mohu knihu, kterou neoznačuji úplně pozitivně a nejsem schopna o ní psát dlouhé věty, hodnotit tak kladně? Je to snad jen předsudek, s nímž přistupuji k autorovi jako k někomu, jehož literatura je prostě skvělá? Možná ano, možná ne. Snad lepší a zároveň absurdnější než Poslední knihovna je Spánek, rovněž od Murakamiho. 

  Na Větrné hůrce (Emily Brontë)

I s tímhle úkolem mi pomohl projekt My čteme. V dubnu jsem četla anglickou klasiku Na Větrné hůrce, která je geniálně hrozná. Je to skvělé čtení o postavách, které vás celou dobu štvou, nemáte je rádi, nepřirostou vám k srdci. A přesto vám je jich svým způsobem líto. Příběh o lásce, která je na každém kroku doprovázena strachem a záští. Příběh o rodinných vztazích, o povrchnosti a prohnilosti společnosti v kontrastu s nádhernou, děsivou přírodou. 

Nositelé dubového listu (John Flanagan)

U Hraničářova učně si nikdy nejsem úplně jistá, do jakého žánru ho zařadit. Vím však stoprocentně, že to není žádný z těch, které čtu \”běžně\”. Je to série pro děti a mládež. Je to fantasy, ale zároveň se tam neodehrávají žádné nepřirozené nadpřirozenosti. Je to výpravné, dobrodružné, o lásce a především přátelství, o nebezpečí, odvaze, schopnostech. Mám tuhle sérii ráda, i když při každém čtení lituji, že jsem ji nepoznala dřív, třeba když mi bylo dvanáct. 

19. Kniha o jídle  

20. Kniha poprvé vydaná v roce 2018 (nová kniha)

Písečníci a bludný asteroid (Václav Dvořák)

Do čtenářské výzvy se hodlám zapojit i v roce 2019. Už teď vím, že některé úkoly budou zase poměrně náročné, jiné splním snad hravě.

Co vy, zapojujete se do této výzvy na Databázi knih? Které knihy byste pod jednotlivé úkoly přiřadili vy? Byl by pro vás problém sehnat knížku, v níž se některá z postav jmenuje jako vy? Máte rádi příběhy s vánoční tematikou? A dáváte přednost čtení o městech, která znáte, nebo o těch vám neznámých?